Vždycky jsem chtěla svoje grafické studio. Klidně docela maličké… Anebo naopak velké moderní studio v industriální továrně, ve které je pořád hodně světla. Líbí se mi třeba toto.
Ano, takto by moje studio skutečně mohlo vypadat a pokud bych vám to neřekla, neměli byste důvod nevěřit, že tento pracovní stůl není můj stůj, ačkoli jsem za ním nikdy neseděla. Žádná z výše předložených fotografií není skutečná, jedná se jen o vizualizace – iluze pravdy.
Svět kolem sebe neustále pojmenováváme a skrze tato jména jej zpětně vytváříme, interpretujeme a hodnotíme. Děláme to pořád, občas si to uvědomujeme a cíleně s pojmenováním pracujeme, občas ne. Mám hezký osobní příklad. Před několika lety jsem po roce jako in-house grafik potřebovala pauzu. To dá rozum. Zažádala jsem si proto o státní výtvarné stipendium, vyběhala jsem si ho na úřadech, předložila všechny potřebné dokumenty, výpisy a potvrzení a stipendium snadno získala. Přede mnou byly dva krásné měsíce, které jsem strávila takřka dennodenním malováním. Když se mě v té době někdo ptal, co zrovna dělám, pověděla jsem mu o stipendiu a potutelně sledovala v jeho tváři známky obdivu a uznání. Občas jsem ještě dodala, že tomuto státnímu výtvarnému stipendiu většina lidí říká podpora v nezaměstnanosti rozdělovaná Úřadem práce. Obdiv z tváří obratem mizel.
Sama jsem občas zaskočená, jaký důraz dávají mí klienti na má slova. Mívám totiž i dnes tendenci sílu slova ve srovnání se silou obrazu podceňovat. Je to jistě zapřičiněno stylem mé práce. Trávím desítky hodin hledáním vizuálních principů a systémů a v této fázi přemýšlím primárně výtvarně, jazykové zdůvodnění víří myšlenkami, ale ještě není zformulované, rétorizované. Explikaci píšu až na konci – snad podle nálady a aktuálního rozpoložení, které si (na základě vlastní zkušenosti) ne vždy sedne úplně správně. Nemyslím si, že každá grafika nutně potřebuje slova, avšak návod k pochopení autorova záměru rádi vyhledáváme. A pokud se spojí správná slova s realisticky působícími vizualizacemi, má výsledný konstrukt skutečnou sílu.
Závěrem tedy můžu konstatovat jediné: Yellowpin je grafické studio, které by chtěla mít Martina Šviráková. Dnes grafickým studiem ale není. V momentě, kdy jsem došla k závěru, co pro mne znamenají slova a jak snadno se skrze ně dá manipulovat, musím opustit vizi svého grafického studia, ač je pro mě sebevíc lákavá. Yellowpin se tak stane ne tím, čím byl v egoistické horečce zamýšlen, ale tím, čím doopravdy je: portfoliem mých prací a grafickou značkou, která mou práci nadále zaštítí.
Není vyloučeno, že tuto svou podobu časem nepřeroste. Vize (i vizualizace) by tu byly.